DEN 0 – den příjezdu

Úterý – Sraz byl v 18:30 na Hlavním nádraží. Jako klasicky ani jeden z vedoucích nepřišel včas. Počítali jsme s tím, že pojedeme na Rabštejn vlakem, ale bylo nám naznačeno jinak. Ondra nám řekl, že pojedeme s ním v jeho Škodě Octavie poháněné ruským plynem, část si pomyslela, že se jedná o tzv. klasickou Ondrovinu a odmítla s ním jet v autě, a proto si nastoupili do Škody Fabie k Ruth, kde ale objevili obrovské zvíře: ,,Omg, no do háje, to je macek. Tonda má na psy alergii. Následně jsme jeli vyzvednout i zvíře druhé – Matěj. Náš příjezd obnášel z jeho strany milé pozdravy, načež tedy Tondovi podal ten vytoužený Xyzal na alergii. Poté neposlušně nastoupil do auta a Ruth zavelela odjezd.

Vzhledem k tomu, jak úžasný je Ondra řidič, byli jsme na cestě o 1 hodinu napřed a Lia s Áďou chtěli zastavit. Ondra se nakonec ale smiloval nad našimi skromnými dušemi a zastavil na bájné benzínce Shell ve Vysokém mýtě, protože benzinová stanice Benzina byla automatizovaná.

Opět jsme se dali na cestu, ale Ondra se velmi rychle nenávratně unavil. Proto si k nám do auta přisedl Matěj. Pustili jsme si nějaké písničky a začal vyprávět jak ujížděl na Ukrajině ruskému dronu rychlostí 100 km/h skrze vesnici. Jak je asi všem jasné, podařilo se mu přežít a dronu ujel. Na chatu Rabštejn jsme dorazili v jednu ráno. Všichni jsme byli velmi unavení, a proto jsme se vydali na kutě.

DEN 1 – zápis chybí

DEN 2

Probuzení nám zpříjemnili malí, uřvaní caparti, fakt díky. Po Matějem vedené rozcvičce jsme měli očekávanou delikátní snídani, ale mohlo toho býti víc, jelikož nám toho hodně ti malý caparti snědli, opět díky. Na skály jsme se přesunuli o trošku dál než včera a zkoušeli nové cesty, kdo by to čekal, zase nám to opravdu šlo. Pro velký včerejší úspěch jsme měli oběd na skále, znovu, ale už ho neprovázela salva nadávek, byli jsme rádi, to se musí Matějovi nechat. Po vydatném skalním obědě, jsme celý nacpaní a unavení měli všeho dost, a proto nám bylo velitelkou Ruth svoleno, že stačí už jen JEDNA cesta a můžeme jít zpět na chatu. Milí spoluobyvatelé chaty nám přinesli znovu nalezené lano ze včerejšího dne, které NĚKDO (ten někdo pořád nezaplatil členský příspěvek) zapomněl u skály a svedl to na všechny ostatní. Po hladovém příchodu jsme, s jídlem na mysli vytrvale čekali na vytoužené jídlo. Přijel náš budoucí obědový zachránce, znovu děkujeme 😉. Přišlo očekávané zklamání, večeře byla opět malá a ti hladovější z nás měli ještě hlad a sbíhali se jim sliny, na jídlo ostatních. Po neuspokojivé večeři jsme se dojedli zbylými svačinami a byli jsme spokojení. Ti méně unavení, co ještě byli schopní se soustředit hráli zde velmi populární hru: Munchkin. Ostatní šli odpočívat a následně spát. Po dlouhém, velmi kaloricky spalujícím dni, jsme šli spát.

DEN 3

Nastává krizový třetí den, který je, jak všichni jistě víme doporučován k odpočinku. Očekávaně jsme velmi vyčerpaní z našich předešlých fyzických výkonů, které jsou jistě obdivuhodné (hahaha). Radost nám dělá zjištění, že uřvaní liliputé odjíždějí, a tak bude možná klid. Přicházíme na snídani, kde je toho tak akorát. Místo vyražení lézt si jdeme prohlédnout Velký Rabštejn, doufajíce, že tam další den polezeme. Zvíře jedna (Dara) hrdinně překonává přírodní překážky a zdolává všechny nástrahy. Matěj, mistr všech kurzů, na které si jen vzpomenete, objevuje nečekaně rozložitou jeskyni, kterou postupně prozkoumávají ti, kteří jsou ochotni se zašpinit. Vracíme se zpět na chatu, očekávaje příjezd jedinečného a jediného hudebníka na soustředění, Honzíka. V mezičase se vydáváme na další výlet k Pomníku neznámého pilota, kde procházíme zajímavými zkratkami a sledujeme romantická panoramata západu slunce. Po pokochání se a průzkumu velmi fajnového posedu, se vracíme zpět na chatu, docházíme až za tmy. Čeká na nás oddílový bard a večeře. Po pozření večeře nastává večer plný kultury, kdy se k nám později připojují další hosté restaurace. Všichni si večer moc užíváme a později se celý unavení uchylujeme ke spánku.

DEN 4 – odjezdový den

Ráno probíhalo hekticky a i počasí si s námi hrálo. Balili jsme spacáky karimatky a sbírali zapomenuté věci pod stoly. Za podzimního rozbřesku kdy se slunce vybarvovalo v cárech mlhy a jeho paprsky se odrážely v kapkách rosy, jsme se rozhodli zůstat na Rabštejně. Lezní je tu krásné. Než jsme však nanosili věci do aut, padla opět neproniknutelná mlha. Proběhla rychlá krizová porada.
Nalezli jsme však stěnu téměř po cestě a tak bylo rozhodnuto. Vyrazili jsme s dětmi na sestup k parkovišti, kde se nacházela zbývající auta. (pozn. Autora: některé z aut jsme předešlý den museli svézt, z důvodu nedostatek povolenek). Cesta podzimním smíšeným lesem má také něco do sebe, ačkoliv jí neabsolvovali všichni. Tři vítězové o nejlépe zabalený baťoh si vezli sedinky ve dvou zbývajících autech.

Po příchodu se nám naskýtá pohled na Baťožinové šampiony brodící se potokem s rudými chodidly a vykřikující cosi o přípravě do Tater. Přebalení vozů a hurá na cestu.

Naše kolona pod taktovkou Ruth jako vedoucí expedice a mého navigátor nezklamala. Zadala správný název stěny, ale kdo mohl očekávat, že jsou tam dvě s totožnou identifikací asi 40min od sebe. Proto jsem pro zachování tváře vybral jinou cestu, abych oklamal děti a vyhnul se zlotřile jedovatým poznámkám odrůstajících adolescentů.

I přes obtíže jsme dojeli téměř pod správné souřadnice a během půl hodiny rozkládali horolezecké vybavení. Cesty byly značeny dosti nejednoznačně, tak jsme vybrali ty nejoptimálnější pomocí zkušeností a dedukce. Čtyři hodiny lezení a hurá domů. Každý zvládl vylézt alespoň pár cest a holky dokonce tahaly.
Mírné přeorganizování dětí i věcí a vyrážíme směr Praha. Naše červená fábie ve složení dvou dospělých tří adolescentů a jednoho Baskervilského psa dorazila do Prahy jako poslední. Nevadilo nám to. Cestou jsme probrali spousty zajímavých skutečností a nápadů do budoucna. Už teď se těšíme do Jizerek. A budeme malovat trička!

Hore zdar
Aďa, Matěj a kolektiv